Horní mlýn (Obermühle)

Seznam článků

Historie objektu se datuje před rok 1620 (přesné datum od kdy není známo), kdy tu stál první mlýn mlynáře Adama Widmanna. Po něm tu od roku 1620 mlynařil Merten Ballin a od roku 1627 Christof Werner. Další zaznamenaná jména mlynářů, kteří zde hospodařili jsou: Casper Jaksch 1640–1698, Georg Wobisch 1698–1755 a od roku 1755 do roku 1851 Stefan Walter. Od roku 1851 vlastnil mlýn Adolf Pobuda, za jehož vlastnictví byl roku 1870 mlýn rozšířen o východní přístavbu, kde sídlila nejprve firma Stroh, pak firma Rödr & Zumpe, a později firma Adalbert Scheinost, která zde provozovala broušení skla.

Od 1. 10. 1885 vlastní mlýn Franz Freyer, který jej přestavěl na mlýn válcový s vodním kolem na vrchní vodu, a přibyla pekárna.

Město Mimoň začíná kolem roku 1890 připravovat projekt na elektrifikaci městského pouličního osvětlení, které doposud zajišťovaly málo účinné petrolejové lampy.


 V polovině 19. století bylo v Mimoni zavedeno pouliční osvětlení. Petrolejové lampy, které svítily dobře jen za měsíčních nocí, se používaly jen za delších nocí, tj. zhruba od září do dubna. Když Měsíc zakryly mraky, byla tma, jako kdyby nesvítily. Tak malou účinnost měly. Lampy hořely jen do 22h, zřídkakdy do 23h.
V letech 1890 až 1900 město začalo projektovat zřízení městského osvětlení a hledal se zdroj pro jeho napájení. A tak roku 1897 získává koncesi (povolení) pro vybudování elektrárny Franz Freyer, majitel Horního mlýna, který jej začal přestavovat na elektrárnu. Přestavba mlýna na elektrárnu byla započata počátkem roku 1898 a 1. listopadu roku 1898 dokončena. Přestavbu provedla firma Schuckert Wien a cena se vyšplhala na 54.049 zlatých a 64 krejcarů.


Tímto se fakticky stal součástí připravovaného projektu města Mimoně na elektrifikaci městského pouličního osvětlení. Elektrárna měla sloužit, jako zdroj pro napájení veřejného osvětlení. Přestavba mlýna na elektrárnu byla dokončena 1. listopadu 1898, kdy byl zahájen provoz, a 28. listopadu 1898 byly ulice města poprvé elektricky osvětleny. Tímto byla započata elektrifikace celého města.

Strojním vybavením nově vzniklé elektrárny byl parní stroj, pohánějící dvě stejnosměrná dynama o výkonu 4 kW, která vyráběla elektrický proud o napětí 350 V při 700 ot. /min, vodní kolo na vrchní vodu bylo nahrazeno Knopovou turbínou o výkonu 75 HP.

 Elektrárna Mimoň byla od počátku své existence, tj. od roku 1898, řízena vlastní správní radou a Franz Freyer dostává od města koncesi na 25 let k výrobě elektrického proudu.

 24. ledna 1899 byl instalován další o něco modernější parní stroj s posuvnými šoupátky, vlastním kondenzátorem a výfukem, který dával výkon 110 HP při 200 ot. /min., dále byly během roku 1899 uvedeny do provozu záložní zdroje ve formě selenových baterií Tudor o kapacitě 340 Ah, které byly při výpadku schopny dodávat proud až pět hodin.


Na přelomu let 1899 a 1900 dodává elektrárna proud do 1900 přípojek, 3600 výbojek a napájí 8 elektromotorů.


24 ledna 1901 prodává Franz Freyer elektrárnu za 250.000 rakouských korun firmě Hirschmann & Wildner z Liberce. Zároveň s prodejem elektrárny přešla na kupující firmu i koncese na výrobu elektřiny. Správci elektrárny se stali Anton Wöhl a Karel Heilig. V tomto roce byla zároveň dokončena základní část budování rozvodné sítě nízkého napětí (veřejného osvětlení a domovních přípojek).

1905 – další rozšíření areálu elektrárny o tkalcovnu Antona Müllera, dílnu na opravu kol a soustružnu dřeva. Čili už tehdy zde začínal vznikat malý průmyslový areál. Pouliční osvětlení již čítalo 142 elektrických lamp, které svítily od soumraku do půlnoci po celý rok.

Energetická knížka, pro kontrolu odběru elektřinyDva roky po vzniku ČSR, na základě zákona č. 438 z roku 1919 (1), který umožňoval provozovat výrobu a prodej elektřiny bez koncese, kupuje 20. září 1920 elektrárnu město Mimoň. Poptávka po elektřině neustále roste a stávající technologie již není schopna poptávku pokrýt. Proto byla roku 1921 instalována nová, výkonnější vodní Kaplanova turbína o výkonu 90 HP při 490 ot. /min., o průtočnosti 900l a vodním spádu 3,8m. Turbína byla zakoupena od firmy Storek Brno za 26.700,- Kč. Byly však nutné další investice do výroby elektřiny, (nové technologie, stavba rozvodné sítě, zvětšení nátoku do elektrárny rekonstrukcí zadržovacího jezu u Srního Potoka), ale cena za elektřinu byla velmi nízká (1 kWh stála 72 haléřů a motorový proud jen 30 haléřů) a koupí elektrárny městem Mimoň již neprobíhaly platby za veřejné osvětlení, které město Mimoň platilo bývalému majiteli elektrárny, firmě Hirschmann & Wildner, čítající 24,- Kč za jednu pouliční lampu/noc a 5 haléřů za jednu pouliční lampu/ráno. Město Mimoň výpadek těchto plateb nijak nekompenzovalo, a byl to jeden z důvodů, proč se dostala elektrárna vlastněná městem Mimoň do dluhů. Příjmy za první rok po instalaci nové Kaplanovy turbíny činily 423.904,35,- Kč, zatímco výdaje přesáhly částku 508.400,- Kč. Muselo tedy město už v roce 1921 přikročit ke zdražení elektrické energie o 25% a znovu nechat dodavatelskou firmou vylepšit nastavení turbíny, aby lépe vyhovovala výkonovým požadavkům.

Nakonec ani to nestačilo a město Mimoň se muselo spojit s dalším dodavatelem elektřiny, aby bylo schopno pokrýt poptávku. K tomuto účelu byla vybudována transformátorová stanice, která sloužila k propojení již vybudované mimoňské městské sítě se sítí veřejnou a prvním veřejným dodavatelem do městské sítě se roku 1922 stalo Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu v Jablonci (Elektrizitätsgenossenschaft für den Jeschkengau in Gablonz), založené v roce 1921.


V té době, tj. roku 1922 již bylo v provozu více než 100 elektromotorů, 200 pouličních lamp a zhruba 7500 výbojek.


Umístění areálu elektrárnyČSR na základě zákona č. 139 z roku 1926 poskytovala obcím a elektrifikačním družstvům (2) příspěvky na výstavbu sekundární sítě ve výši 30% - 50%, ovšem protože tyto státní příspěvky pokryly náklady nanejvýš z poloviny, bylo investiční rozvažování i nadále nutné. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu se ale rozhodlo elektrifikovat mnohem větší oblast, než byl původní záměr, družstvo se tak zadlužuje a už roku 1925 stojí před likvidací. Majetek Elektrifikačního družstva pro Ještědskou župu, které vlastnilo rozvody a místní sítě (v té době už i místní síť Mimoně) ve třech tehdejších politických okresech, s největší pravděpodobností v okresech Deutsch Gabel, Böhmisch Leipa a Reichenberg, v hodnotě 21.000.000,- Korun českých, byl oceněn pouze na 14.000.000,- Korun českých, protože se do rozvodů dlouhodobě neinvestovalo a bylo potřeba vynaložit velké náklady na údržbu. Znehodnocením majetkové podstaty družstva došlo i k pádu ceny akcií, nebyly vyplaceny jejich hodnoty, ani podíly. Elektrifikační družstvo pro Ještědskou župu, aby získalo další finanční prostředky, muselo vydat své nové akcie a v roce 1926 přikročit k trojnásobnému ručení za další finanční subvence (i státní, viz výše zmíněný zákon ČSR č. 139 z roku 1926, pozn. aut.), díky nimž se podařilo dokončit elektrifikaci okolních obcí. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu však nadále nevydělává, a tak se 1. prosince roku 1926 stala likvidace družstva skutečností. Elektrárenské družstvo pro Ještědskou župu definitivně zaniká a veškerá zařízení, a rozvody, které družstvo vlastnilo, jsou 1. prosince 1926 prodána za cenu 6.000.000,- Kč Severočeským Energetickým závodům Děčín (Nordböhmischen Elektrizitätswerke in Bodenbach) a uvedena pod touto novou značkou, známou dodnes do provozu. Cena elektrické energie se pak pohybovala kolem 60 haléřů za kWh.

V době, kdy již rozvodnou síť vlastnily Severočeské Energetické závody Děčín, bylo do Mimoně, na 25. května 1927 ve 20:00 hod večer svoláno veřejné zasedání, kde byla projednána další rekonstrukce městské elektrárny. Zasedání se konalo v Lorinserově Turnhalle. Jak jednání dopadlo, s jakým výsledkem, není známo, s největší pravděpodobností fungovala městská elektrárna Mimoň společně s lázněmi, pro jejichž provoz dostalo město v roce 1925 koncesi, až do roku 1942. Po roce 1942 došlo k oddělení lázní od ostatních městských institucí a dále byly lázně vedeny samostatně.


 V roce 1928 se ceny elektrické energie v Mimoni pohybovaly kolem 3,50,- Kč / kWh za světelný proud, 1,50,- Kč / kWh za motorový proud a nově se platilo už i za elektroměr a to 2,20,- Kč.


Současný stav areálu bývalé městské elektrárny MimoňV roce 1942 byla dokončena rozvodná síť vysokého napětí v Mimoni, které tehdy čítalo délku cca 5560 m.

Lázně byly 31. 10. 1945 pro nedostatek uhlí uzavřeny, a zhruba po roce, na podzim roku 1946 byl provoz opět zahájen. Ovšem ne na dlouho. Od roku 1948 již nebyla městská elektrárna používána, z toho lze usoudit, že někdy v letech 1948–1950 se provoz lázní a městské elektrárny v tomto objektu zastavil. Komplex budov byl nadále využíván, a to až do roku 1994 pro Technické služby města Mimoně provozované městem. V průběhu vlastnictví areálu bývalého Horního mlýna městem, tj. zhruba od roku 1950 do roku 1994, byl 23. února 1976 odstřelen komín bývalé městské elektrárny.

Od roku 1994 přešly Technické služby města Mimoně do soukromých rukou (TSM s.r.o.) a od 1. ledna 2008 zde funguje firma Compaq – Sever.

Některé budovy na fotografii stojí dodnes, stejně jako dřevěné sloupy původního elektrického vedení.

K areálu bývalého vodního mlýna, městské elektrárny a městským lázním byla přiváděna voda samostatným derivačním kanálem, z řeky Ploučnice. Kolem roku 1950 částečně zasypaným. Zasypání derivačního kanálu souviselo s ukončením provozu v městské elektrárně a městských lázních. Došlo i na likvidaci nátokového jezu, zřejmě také v 50 letech 20 století a s regulací toku řeky Ploučnice, pravděpodobně v 60–70 letech minulého století nátokový jez definitivně zaniká a s ním i přírodní koupaliště u Srního potoka, o kterém jsme si psali v miniseriálu Ploučnice, kapitola druhá, od Stráže pod Ralskem za Mimoň.